Osobnostně motivační faktory sehrávají velmi významnou roli při vykonávání mnoha lidských činností a při směřování k vytčeným životním cílům. Jakými temperamentovými rysy disponujeme, v čem se lišíme od druhých, co nám pomáhá i škodí, co nás motivuje k různým aktivitám, je zcela individuální. Sport je velmi významný společensko-socializační prvek, kdy uvedené faktory sehrávají nezastupitelnou roli..

Trenéři a  vrcholoví sportovci by měli mít určité osobnostní a motivační charakteristiky, kterými se odlišují od obecné populace. Mezi ně řadíme vyšší odolnost proti psychické zátěži a stresu, emoční stabilitu, rychlou schopnost rozhodování, schopnost čelit neúspěchu, zvládat tlak mediálních prostředků, popularitu a slávu, pozitivně ovlivňovat vývoj i výchovu mladých sportovců, ale i schopnost přiměřeným způsobem korigovat negativní projevy chování

Vyhráli jste?

Když se vaše dítě vrátí z turnaje, zápasu či závodu, jaká je vaše první otázka? Pokud k sobě budete upřímní, vaše dotazy pravděpodobně vypadají takto:

Vyhráli jste? Kolik jsi dal gólů? Jak ti to šlo?

A je to v podstatě přirozené. Vaše děti se věnují sportu, sport je kompetetivní činnost a pointou soutěžení je úspěch - vítězství, góly, skvělé výkony. Zdánlivě jednoduchá logika. Rozhodně nepatřím mezi sportovní psychology, kteří se snaží udělat ze slov „vítěz“ a „poražený“ zapovězené termíny. Ztotožňuji se v tomto se slovy Martiny Navrátilové - „Ten, kdo řekl, že nezáleží na tom, jestli vyhrajete nebo prohrajete, nejspíše prohrál“.

Je tady však jedno velké ALE. Mluvíme-li o dětech (myšleno lidé mladší cca 14-17 let), důraz na „vítězství“ a „výkon“ je ve většině případů kontraproduktivní a nevede k zamýšleným cílům. Ale jaké cíle to vlastně jsou?

Proč jste zapsali své dítě na sport?

Vzpomeňte si na okamžik, kdy jste přihlásili svého syna či dceru do sportovního klubu. Proč jste to udělali? Jaké byly vaše záměry? Nejspíše se naleznete v některé z těchto odpovědí:

  • Chci, aby se mé dítě hýbalo, aby jen nesedělo u počítače či televize.

  • Chci, aby se mé dítě bavilo, aby si našlo nové kamarády.

  • Chci, aby se mé dítě naučilo principy fair-play.

  • Chci, aby se mé dítě věnovalo stejnému sportu, kterému se věnuji já.

  • Chci, aby se mé dítě "otrkalo" a osobnostně se rozvíjelo.

  • Možná jste si všimli, že mezi důvody, proč rodiče zapisují své děti do sportovních kroužků, zcela chybí slova jako "vítězství" či "mistrovství republiky". Ani ten nejambicióznější rodič si při přihlášení dítěte do sportovní přípravky neříká "chci, aby mé dítě za několik let vyhrálo turnaj o pohár města Šumperka či aby získalo medaili v celostátní lize mladšího dorostu". A přitom, jen o pár let později, o ničem jiném nemluví.

  •  Není důvod, aby se rodičovské motivy v průběhu času jakkoliv proměnily. Z drtivé většiny dětí, kteří se věnují sportu, nebudou profesionálové. Sport pro ně bude "pouhou" součástí dětství, koníček, způsob, jakým trávili volný čas. Někdy je nutné tuto skutečnost nekompromisně připomenout. Může se totiž ztratit v záplavě časových, finančních a emočních investic, které do sportovní kariéry svého dítěte vkládáte.

  •  Když strávíte celou sobotu jízdou na druhý konec republiky, stojíte v zimě a dešti několik hodin vedle hřiště a při každé chybě vašeho dítěte si představíte, kolik peněz jste (zbytečně) investovali do individuálních tréninků, je těžké zaměřit se na původní důvody, proč vlastně vaše dítě sport dělá.

  • Chcete odměnu, chcete prožít intenzivní pocit zadostiučinění, chcete "vyhrát". Každým rozhovorem a každou otázkou po návratu z turnaje pak rodiče jasně definují, co je dle nich to nejpodstatnější a co si mají děti ze sportu odnést – výhra, nebo nic.

  • Neptejte se na to, co zajímá vás, ale co zajímá vaše dítě

  • Až se příště vaše dítě vrátí ze zápasu, nebo třeba jen z tréninku, vzpomeňte si na důvody, proč jste chtěli, aby se sportu začalo věnovat. A na ně klaďte největší důraz. Zeptejte se - tak co, jak jste se měli? Bavili jste se? Dali jste si do těla? Užili jste si to? Co Honza, jak se měl v Tatrách? Byli jste se podívat ve městě?

  • Ano, tyto otázky znějí neobvykle, protože neobvyklé jsou. Ale pomáhají vám i vašim dětem držet se toho, co by na sportu mělo v daném období života být nejdůležitější. Zábava, kamarádi, rozvoj dovedností, pohyb. A z tohoto pohledu je naprosto nepodstatné, jestli dnešní zápas skončil vítězstvím, nebo porážkou.

  • Lze jistě namítnout, že existují rodiče (a ostatně i samotní mladí sportovci), jejichž hlavním motivem je právě špičkový sportovní výkon. Jinými slovy, i mezi dětmi najdeme takové, u nichž se již v mladém věku objeví touha po profesionální sportovní kariéře. I když jste rodičem takto ambiciózního a cílevědomého dítěte, jeho výchova by měla být založena na úplně stejném principu, který byl popsán výše. Proč? Protože tento přístup vede k efektivnějšímu rozvoji sportovního potenciálu a rovněž minimalizuje riziko, že vaše dítě bude chtít ze dne na den se svým dříve milovaným sportem skončit.

  • Jak zaznělo výše, nejsem psychologem-idealistou, který považuje každé sportující dítě za skvělé a myslí si, že "vítězem je každý, kdo se zúčastní". Často ve své praxi narážím na to, že dráhy "fantastického sportovce" a "klidného a spokojeného člověka" vedou dosti rozdílným směrem a musím být schopen pragmatického, až cynického náhledu na věc. Ale k našemu velkému štěstí tomu tak na začátku sportovních kariér být nemusí. Nemusíme se rozhodovat, zda naše děti mají být novými Jágry a Nedvědy či jestli si mají hlavně užívat dětství. Důraz na zábavu, kamarádství, na přirozené učení se, na zvědavost a sdílení společné snahy o posouvání vlastních hranic vede k oběma cílům - ke spokojeným dětem i dětem, které efektivně rozvíjejí své sportovní nadání. Využijte toho a překonejte svou vlastní touhu po "vítězství". Nechte vítězství, ať se stane – ať je příjemným vedlejším produktem snažících se a motivovaných dětí. Ale o tomto principu si více povíme v jiném článku.

Na závěr si dovolíme parafrázovat citát Martiny Navrátilové: Rodič, který se svého dítěte neustále ptá na to, jestli vyhrálo, se nejspíše brzy nebude mít na co ptát.

 

 

Zdroj: http://psychologievykonu.cz/rodice-I-blog.html